1. kapitola MASD

25. října 2012 v 16:51 | Renion

"Soud rozhodne o tvém osudu mladej, takže se modli."

Zuřivý strážce hodil mladého chlapce do kamenné cely.

"Ale já nic neudělal!" vykřikl chlapec a chytil se mříží. Jeho bílá košile byla potrhaná a špinavá. Tak i jeho hnědé kalhoty z kůže.

Strážce odešel a vyměnil se s jiným. Chlapec se na to jen smutně díval.

"Takhle nás odsuzovat! Podívej Dyrane , kam strážci spějí." vedle mladíka se objevila malá hnědá sova s černým zobákem a velkýma černýma očima. "Za tohle můžeš ty!" zavrčel a otočil se k mřížím zády. "Kdyby jsi zůstala , tam , kde jsi měla být , tak tady nejsme!" povzdechl si. Kaštanově hnědé oči sledovaly malé okýnko skoro až u stropu. Prohrábl si delší blond vlasy. Už se stmívalo a Dyran horlivě přemýšlel , jak se odsud dostat."Jsme na královském hradě , odsud není úniku." chvilku pozoroval strážce.

"Musíme odsud zmizet!" řekl rozhodně. Popadl sovu. " Jestli se v čas nedostanu přes Nirvellský les , tak..." zděsil sem, při myšlence , co by se mohlo stát. Sova se vykroutila z jeho sevření. Urovnala si hnědá pírka a přiskákala k oknu. "Mohla bych zkusit pro někoho doletět.""Ale ať tě nikdo nevidí!" Dyran si ze země přesedl na postel. Sova vylétla oknem ven. Chlapec se chvíli díval na procházejícího strážce. Pousmál se nad svým nápadem. Byl prostý a jednoduchý."Ehm.. můžete na chvilku?" chytl se mříží a nasadil zoufalý výraz. Strážce si upravil helmu a přišel k Dyranovi. Omráčený padl na zem. Dyran popadl jeho klíče a odemkl mříže. Převlékl se do strážcova oblečení , které mu bylo sice trochu velké , ale co.
Odvlekl strážce do cely a zamkl. nasadil si helmu a se spokojeným úsměvem zamířil vlhkými chodbami směrem na nádvoří k bráně.
Cestou potkal další dva strážce. "Hele, co ty tady děláš? Nemáš hlídat vězně?." strážce se zdál trochu přiopilý. Byla už tma , takže Dyranovi neviděli do tváře. Nikdo na nádvoří nebyl , jen on a další dva strážci. Chvíli přemýšlel , že zaútočí , jenže tu bylo riziko , že ho uvidí stráže na věžích.
"Potřebuji si jen něco zařídit." opatrně se vyvlíkl a šel dál. Prošel masivní kamennou bránou do města , které obklopovalo hrad. Chvilkami pozoroval oblohu , jestli se někde neobjeví obrys malého sovího tělíčka.
Slyšel jen své kroky. Byl to pro něj příšerný pocit. Na chvíli se zastavila a ohlédl se.
"Už čtyřikrát jste mě chytili a jednou jsem odsud utekl." ušklíbl se. Zaslechl slabý klapot koňských kopyt. Otočil se zpět. Mířil k němu jakýsi muž s dvěma koni. Na jednom seděl a druhého vedl přivázaného za sebou. Z koňského hřbetu vykoukla malá soví hlavička. Šťastně se na něj dívaly , ty velké černé oči. Muž zahalený v plášti s hnědým kloboukem na hlavě se zadíval za Dyrana. Zvedl huňaté bílé obočí a pohlédl na chlapce. Strážci zjistili , že utekl a hnali se za ním na bílých koních a mečích v ruce. Pár z nich mělo oštěpy.
"Jestli nechceš ,aby tě ti panáci znovu dostali , tak si naskoč." muž se zakřenil a ukázal na hnědého koně s lesklou srstí , černou dlouhou hřívou a kaštanově hnědýma očima , které pozorovali trochu nechápavě stráže. Odvázal koně a hodil Dyranovi řemeny do ruky. Ten si beze slov naskočil na koně. Zamířili ven z města. Projížděli ulicemi , ale strážci jim byli v patách.





" Jak dlouho nás budou sledovat?" Dyran zakřičel , aby ho muž slyšel.
"Myslím , že u lesa nás opustí. Tihle nemají moc velkou výdrž." řekl znalecky , jako kdyby odsud podnikl hodně úniků.
Dyran kývl. Vyjeli další bránou ven z města. Běželi po louce a čím dál tím více byli blíž lesu.
Jenže to co tam uviděli zastavilo je , i strážce.
V lese se pohybovalo několik set temných stínů. "Co ti tady dělají?." Muž natočil koně stranou.
"Co to je?." Dyran ukázal na stíny.
Strážci si jich nevšímali. Vraceli se do hradu.
"Jsou absolutně neškodní , pokud nejsou v něčí moci... Heja!" pobídl koně a jel podél lesa. Dyran ho následoval. V lese se zablýsklo světlo. Okolo Dyranovy hlavy prosvištěl šíp.
"Absolutně neškodní." zamumlal překvapeně. Pobídl koně , aby zrychlil.
"Co teď?" zeptal se ustaraně.
"Budeme to muset projet." Muž nasměroval koně k lesu. "Blázen." Dyran si povzdechl.
Muž pohladil koně po krku. Ten cítil mužovu útěchu a zahnal všechny temné myšlenky.
Kopyta se míhala a kusy trávy odletovaly. Kůň přeskočil stíny a hbitě se vyhýbal stromům.
Dyranův kůň dělal to samé. Stíny zamířily za nimi.
Jeli k potoku , který museli koně přebrodit , protože byl hlubší a širší.
Na druhé straně zastavili kousek od břehu potoka. Dyran měl možnost prohlédnout si stíny pořádně.
Měli tvar člověka . Ruce jim vysely volně dolu , skoro je tahali po zemi. Jediné co nebylo v černé barvě byly dva rudě zářící body na jejich hlavách.
Jeden zkusil potok přejít , ale v půlce se rozplynul. Stíny to vzdaly a vrátili se zpět.
Dyran unaveně seskočil z koně. "Bolí mě zadek.." protáhl se a zadíval se na muže.
"Kdo vlastně jste?." vzpomněl si na to až teď.
"Jmenuji se Hoar. Nic víc ti říct nemůžu." Sundal klobouk a odhalil tím delší bílé vlasy. Byl to už starší muž , to bylo poznat i když měl klobouk , ale jeho oči říkaly , že má ještě pořád dost energie.
"Děkuju , že jste mě zachránil." Dyran si vzal od Hoara měch s vodou.
"Nic to nebylo. Poděkuj spíš té sově." Rozhlédl se , jestli sovu někde neuvidí.
"Zajímalo by mě , kde se toulá." Pohladil koně po čumáku.
Dyran si prohlížel nádherně prosvětlený les. Byly tu větší kameny porostlé měkkým huňatým mechem. Když porovnal jejich stranu a půdu za potokem , našel velké rozdíly. Tráva byla povadlá , nažloutlá. Mech na kamenech byl seschlý a hnědý a stromy , jakoby umíraly.
"To ty stíny že?" otočil se se zamyšleným výrazem na Hoara.
Přikývl. "Berou si energii ze země , pokud jsou z dosahu kouzla jejich pána." Hoar nasedl na koně a nasadil si hnědý klobouk.
"Kam vůbec míříš hochu?"
"Já... musím se dostat přes Nirvellský les. Naše vesnice je jedna z těch , které stojí za lesem. Cestou jsem viděl ty podivné věci " ukázal za sebe.
"Stíny. " opravil ho Hoar..
"Mířily k vesnicím." Dyran si vzpomněl na skupinu černých stínů.
"Chápu tvé obavy hochu , ale pokud jsou stíny v moci někoho , nepůjdou po vesnicích , ale schovávají se ve větších městech." Hoar věděl , že nemá až zas tak úplně pravdu. Jenže Dyranovi nic neřekl. Bylo možné , že vypalují vesnice , ale za hranice Nirvellu si netroufnou.
Hoarovo bílá klisna se nervózně zavrtěla. Blankytně modrýma očima si s Dyranovo koněm povídali.
Hoar radši změnil téma.
"Víš.. jsi chytrý a a vypadáš silně. Přeci jen jsi utekl z královského hradu. Mohl bych tě učit bojovat. Myslím , že v téhle době by to tvé vesnici přineslo užitek."
Klisna zamrskala ocasem. Hoar jí pohladil po hebké bílé srsti.
"Já , že bych se učil bojovat?" Dyran se vyhoupl na hnědého koně.
"Jako malý jsem vždycky toužil naučit se bojovat s mečem." pousmál se.

"No a teď máš možnost." Hoar otočil koně na Sever.
"Je už docela pozdě a ochladilo se. Zajedeme do blízké vesnice a ty si rozmysli mou nabídku."
Pobídl klisnu k běhu. Chvíli běželi podél potoka a pak zamířili lesem do vesnice. Když les řídl , Dyran sledoval oblohu. Otěže držel pevně , aby nespadl. Obloha byla temně modrá , posetá tisíci zářivých světýlek Tu a tam nějaká spadla , nebo nějaká přibyla.
Hoar na louce zpomaloval. Dojeli k vesnici , která nebyla nějak velká , ale zase nebyla malá.
Přijeli k menšímu hostinci. Ještě se tam svítilo a očividně bylo veselo. Z hostince se ozýval mužský smích.
Hoar vešel do hostince a Dyran šel ustájit koně.
Pohladil klisnu a koně. Pousmál se a pořád zvažoval , jestli má s Hoarem zůstat , nebo se vrátit do vesnice. Žil sám a rodinu neměl. Ve vesnici měl jen pár přátel a ostatní ho neměli moc v lásce , ale on svou vesnici miloval.
"Možná , že bych mohl s Hoarem zůstat." Zamířil ven ze stájí. Zamyšleně si pohrával se stéblem trávy , které si utrhl.
Někde z dálky se začalo ozývat soví houkání. Dyranovi na rameni přistála malá hnědá sova. Leknutím sebou trhl.
"Tohle mi nedělej!" vydechl a pohladil sovu po hebkém peří.
Sova se zavrtěla. "Trochu jsem se zdržela. Musela jsem to celé obletět , protože po mě střílely šípy."
Velkýma očima si Dyrana prohlížela.
" Pořád se chceš vrátit do vesnice?" otřela se mu o tvář. Přikývl a otevřel dveře hostince.
Vyvalil se na něj puch z alkoholu a kdyby neuhnul , tak by ho zavalil jeden z mnoha opilých.
"Asi.. asi to trošku přehnali" zamumlal a překročil padlého opilého.
Vzduch tu byl příšerný. Dyran si prohlížel opilé muže. Několik stolů bylo plných alkoholu , až na jeden , úplně vzadu .Seděla u něj osoba zahalená v plášti a zřejmě se zaujatím sledovala Hoara , který si povídal s hostinským. Dyran zahlédl pramínek blond vlasů , o něco tmavších , než měl on.
Odtrhl od osoby pohled a zamířil k Hoarovi. Hoar mu hodil klíč od jeho pokoje a zeptal se , jestli si nedá něco k večeři.
"Ne děkuju , myslím ,že budu jíst až ráno a navíc je pozdě." Dyran se sovou zamířil nahoru po schodech do svého pokoje.







Seděla u stolu ještě hodně dlouho. Když půlka opilých odešla do svých domů , vytáhla plátěnou mapu a rozložila jí na stůl. Prstem putovala po mapě , až se zastavila u malé tečky. Bylo u ní napsáno Drunvel. Zřejmě to byla tato vesnice , protože nedaleko bylo královské město.
Zastrčila si pramínek blond vlasů za ucho a sledovala cestu , kterou ušla za těch několik dní.
S povzdechem smotala mapu a napila se vody ze skleničky.
"Dlouho jsme se neviděli co?" Hoar si k dívce přisedl. Pohrával si s klíčem od pokoje a pobaveně sledoval motajícího se muže.
"Co ty tu děláš?" ignorovala jeho otázku. Měla hezký milý hlas , ale bylo poznat , že není dvakrát moc ráda, že si Hoar přisedl.
"Tu kapuci si můžeš sundat." zamával prstem ve vzduchu a pokračoval. " No náhodou jsem měl cestu kolem královského města a přiletěla pro mě sova , že prý potřebuje pomoct. Vezl jsem jednoho koně do vesnice , kde jsem plánoval se na nějakou dobu usadit." napil se piva a sundal klobouk.
" Dojel jsem do města a naložil jednoho chytrého mladíka ,který utekl z královské věznice. Bude to můj učeň." řekl hrdě a usmál se.
Dívka si sundala kapuci. Odhalila dlouhé rovné blond vlasy , kratší ofinu a nádherné modro-šedé oči.
"Ty vždycky musíš nabrat nějakého člověka , který utekl z vězení a tvrdit , že je to tvůj učeň."



Pobaveně se usmála.
"Kam máte namířeno?" rozepla si plášť a odhalila bílou halenku a kožené černé kalhoty.
"Asi pojedeme do Drunvelského lesa a pak přes hory Ostrohřbetů." přemýšlel , jestli je to vhodná cesta.
"Nechceš jet s námi?" znovu upil piva a položil klíč.
"Moc dobře víš , že já mám namířeno jinam. Sice moje cesta také vede přes hory Ostrohřbetů , ale beru to jinou trasou." vstala, sebrala svůj klíč a plášť a zamířila do svého pokoje.
"Jak chceš. Přece jenom jsem tě musel hlídat jako malou , takže vím , že si to rozmyslíš." zakřenil se a dopil pivo.
"Mimochodem Zinaro... tohle ti posílá matka." hodil dívce náhrdelník.
Zinara si povzdechla a vyšla schody. Odemkla dveře a vešla do pokoje.
Pevně stiskla náhrdelník. S matkou se už nějakou dobu nebavila a úplně ji ignorovala. Bylo to kvůli jedné věci okolo otce.
Zabouchla dveře. " Já se k tobě nevrátím." zašeptala a hodila přívěšek na dřevěný noční stolek. Pokoj byl větší s jednou postelí , velkou tmavou skříní , nočním stolkem a s pár drobnostmi.
Sedla si na postel a přemýšlela , kam vlastně pojede. Hoarovi zalhala , protože v poslední době chtěla být sama. S Hoarem se opravdu znala od mala , protože ji vychovával , když její otec šel do války a matku zajali. Ne , nezajali ji.... to ona byla tím , kdo vyvolal válku. Ukrývající se za falešným jménem a vzhledem vypalovala vesnice a hledala poslední anděly.
"Pravda je krutá." povzdechla si a převlékla se. Zavrtala se pod peřinu a po chvíli usla.

Ráno ji vzbudila malá rána. Prudce se posadila a snažila se rozkoukat. Upravila si vlasy a pohledem zvídavě přejížděla pokoj.
"Okno." vyhrabala se z postele a zavřela okno , s kterým před chvílí bouchl vítr.
Ráno byla docela zima. Přece jen se blížila zima.
Zatřásla se zimou a rychle se převlékla do čistých věcí.
Sešla dolu. Bylo tam hrobové ticho. U jednoho se stolů seděl Hoar , čekající na svého 'učně' a za pultem hostinský , který utíral umyté skleničky. Na vesnický hostinec měli dobré vybavení a dobré pokoje.
"Dobré ráno." pozdravil vesele Hoar. Pokynul aby si přisedla.
Zinara si jen mlčky sedla.
Hoar si objednal snídani a nějaké pití.
"Kolik jsi toho včera vypil?" zachumlala se do pláště , protože i tady dole byla zima.
"No hlídal jsem se." pokrčil rameny a pustil se do snídaně zrovna , když přišel Dyran se sovou.
Pohledem si Zinaru prohlížel a pak si jen sedl vedle Hoara a začal se s ním bavit.
Dívka poslouchala jejich rozhovor a občas se zamyslela.
"Hoare..pojedu s vámi." řekla to trochu vyhýbavě.
"Věděl jsem , že to řekneš." zahuhlal a polkl sousto. Dyran se na Zinaru zkoumavě zadíval.
"To je Dyran , jak jsem řekl , můj nastávající učeň." odsunul talíř a zapil sousto teplým čajem.
Zinara přejela Dyrana pohledem a zadívala se na sovu. Ta hopsala po stole přímo k ní.
"Tebe už jsem někde viděla." natočila hlavu. Blondýnka zvedla obočí. Přitáhla si plášť víc k tělu.
"Kde?"
"Objížděla jsi stíny. Myslím , že jsi mířila z královského města." sova přimouřila oči.
"Tak to se ti zdálo , protože já jsem přijela z druhé strany." vstala a zamířila zpět do pokoje sbalit si věci.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama